Ricardo Semler převzal rodinný podnik a přeměnil ho na úspěšnou mezinárodní korporaci s miliardovými tržbami každý rok. Zavedl systém participativního managementu a všechno se změnilo. Dal svobodu zaměstnancům a naučil je tak odpovědnosti. Vybudoval tzv. “Nejneobvyklejší pracoviště světa”.
Před několika lety guruové obchodního světa přirovnávali společnosti k armádám. Dnes titíž guruové přirovnávají dobrou společnost k symfonickému orchestru. Orchestr totiž sjednocuje jedince, kteří projevují iniciativu, mají disciplínu a oddávají se své lásce.
Brazilská firma Semco byla původně rodinným podnikem, kterou vedl Antonio Semler a která původně dodávala díly na lodě. Fungoval v ní autokratický způsob vedení. Antoniovu synovi, Ricardovi, se tento systém nelíbil, a proto se rozhodl svého otce přesvědčit o decentralizovaném řízení, a to tak, že pohrozil svým odchodem z firmy. Otec nakonec ustoupil a v roce 1980 prodal firmu svému 21-letému synovi.
Ricardo začal Semco velmi radikálně měnit. V první řadě změnil starou manažerskou strukturu a vyhodil dvě třetiny jejího personálního obsazení. Následně zavedl participativní management, ve kterém byl volný pohyb informací samozřejmostí.
Další změny přicházely velmi rychle. Ricardo zjistil, že mnohá nařízení, která byla platná ještě za vedení jeho otce, téměř nikdo nedodržuje. Bylo to právě proto, že si každý myslel, že jsou špatná. Zaměstnanci se cítili jako ve vězení. Proto Ricardo zavedl například i kratší porady, na které chodili zaměstnanci s barevnými přívěsky, které měly označovat jejich náladu. Bral jednoduše do úvahy, že všichni jsme jen lidé a ne vždy máme svůj den.
V roce 1984 zaujal Ricardo post výkonného ředitele firmy. Lodní průmysl stagnoval a proto přicházel s novými nápady, jako například povolení zaměstnancům vytvářet nové oddělení, které měly přinášet inovace. Zaměstnancům tak bylo povoleno být libovolně kreativními a užitečnými. Motivací bylo i rozdělení 23 procent zisku rovným dílem mezi ně.
Velmi zajímavý je také fakt, že zaměstnanci SEMCO si mohou určovat sami výši svého platu, i když existují určité limity. Měly by přihlížet na svůj vlastní výkon a také na platy kolegů na stejných či podobných pozicích. Výška platů není tajemstvím, každý zná finanční ohodnocení ostatních zaměstnanců i to je jedním z důvodů, proč tuto výsadu nikdy nezneužívají.
O Richardových úspěších svědčí i různá ocenění, například v letech 1990 a 1992 byl zvolen za brazilského podnikatele roku. Ve svých 33 letech se začal více věnovat psaní knih, od té doby se jeho knihy neustále objevovaly a objevují na policích bestsellerů.